Text vystoupení Zory Hesové na debatě Akademická svoboda: role institucí a odpovědnost jednotlivce v polarizovaném kontextu v Karolinu UK 1. 11. 2024, kterého se účastnili Hana Kubátová (FSV UK), Ondřej Císař (FSV UK), Martin Potůček (FSV UK), Pavel Barša (FF UK), Jan Konvalinka (ÚOCHB) a Jan Trka (2LF UK).
– –
I.
Nejprve chci vyjádřit poděkování a smutek. Poděkování za pozvání na takto široce pojatou debatu, a hluboký smutek nad tragédiemi, kvůli kterým tu asi dnes jsme. Zhrození z mezinárodní agrese Ruska, z teroristického útoku Hamásu, z devastace Gazy a z eskalace války, která následovala, z toho, že na východě od nás zemřely doslova statisíce vojáků, že v Palestině a Izraeli se i po roce násilí stále stupňuje, že jsou desetitisíce palestinských obětí, že izraelští rukojmí se stále nevrátili domů, že jsou miliony lidí dlouhodobě nuceně vysídleny.
Měli bychom tu řešit klimatickou krizi a způsoby spravedlivé transformace, ale nemůžeme odhlédnout od bezprecedentních krizí, které nás navíc rozdělují. Ohradila bych se v začátku ale proti představě polarizaci: ta je nejčastěji důsledkem rozdílných postojů k nějaké konkrétní volbě, která redukuje komplexitu; vnímám naopak řadu linií nesouhlasu, nejhlubší jsou často u lidí vzájemně si blízkých. Většinou jde o interpretaci politické skutečnosti a historické zkušenosti, a ne o hodnoty či morální přesvědčení. Zatímco konsensus na hodnotách je důležitý a je třeba jej pěstovat, rozdíly v interpretaci fakt jsou přirozené, a ty je třeba rozebírat a vést o nich rozpravy a třeba i spory. Spory konstruktivní.
Cituji z nedávno ukončeného projektu Prostor pro spor, který jsem vedla na FF. Spory jsou přirozené, jsou podmínkou pokroku, odhalování pravdy či vytváření porozumění. Dobré spory předpokládají respekt k druhým, otevřenosti jejich perspektivě a potřebám, vyžadují práci s vlastními emocemi a s vlastními předsudky, a snahu dobrat se jádra sporu, a snahu o potvrzování společných předpokladů. Z mé zkušenosti tyto dobře vedené spory osvobozují, a jsou tím snazší, čím více jsou respektující, kritické, a zároveň artikulované.
II.
Zadruhé, kde jinde by to mělo být možné než na univerzitě díky tzv. akademická svobodě. Tím se dostáváme k tématu diskuse. Co znamená? Akademická svoboda má dvě roviny, institucionální a individuální.
Akademická svoboda ve vztahu k institucím znamená u nás samosprávnou autonomii, tedy tradicí a demokracií posvěcené právo autonomní jednání skrze akademický senát. Institucionální svoboda znamená tedy svobodu od vměšování státní a politické moci do procesu samosprávy a do akademických činností. Je předpokladem naplňování poslání univerzit: hledat pravdu a vytvářet prostředí, ve kterém je toto možné.
Akademická svoboda ve vztahu k těmto činnostem znamená svobodu individuálních akademiků a akademiček ve výzkumu, ve zveřejňování výsledků; v otevřenosti různým vědeckým perspektivám a metodám; a svobodu vyjadřovat vlastní názory.
Pro instituce znamená svobodu od stranické politiky a mocenského vměšování do hledání pravdy; pro akademiky je ale právě svobodu i ve vyjadřování se k politice. Tato svoboda uvnitř akademie je omezena pouze Ústavou a zákony ČR, a regulována etickým kodexem akademické obce.
III.
Zatřetí: Akademická svoboda jako téma diskuse mě nejprve překvapila. U nás přece nedocházelo k protestům a k policejním zásahům a administrativním postihům proti protestujícím jako na amerických univerzitách. O akademickou svobodu jde ale i u nás.
Zatímco donedávna o většině politických témat panoval a panuje široký akademický konsensus i když jsou společensky rozdělující (na EU, nutnosti očkovat se a bránit Ukrajinu), dnes se množí témata, jejichž interpretace rozděluje jak veřejnost, tak i akademiky. Právě izraelsko-palestinský konflikt je charakterizován existencí dominantní politické a mediální interpretace, a celou řadou menšinových kritických pozic. Zatímco akademická obec jako taková naplňuje svou roli plurality názorů velmi dobře, neplatí to pro studující na univerzitách. Studenti a studentky, jejichž generační pohled je formovaný jinými perspektivami na spravedlnost a paměť, si tuto svobodu musí sami vydobýt, a ne všude se jim to daří.
Vidět to bylo na pro-palestinských protestech letos na jaře. V Praze byly spíše neverbální nebo anonymní, a o to radikálnější ve svých požadavcích např. na univerzity, a byly vnímané jako ohrožující. Byly anonymní, protože se studující báli vyjít s menšinovým názorem na veřejnost a vystavovat se delegitimizaci a riziku osobních postihů. Odsouzeníhodný amalgam mezi propalestinským postojem a podporou terorismu byl totiž běžný a opakovaný, i od prominentních akademiků. Většina studentů s disentním postojem se patrně nevyjadřuje na akademické veřejnosti vůbec. Víme o vážných případech diskriminace palestinských studentů na jedné z fakult. V jiných městech si studenti museli poměrně náročným způsobem doslova vydobýt prostor nebo jej velmi pomalu vytvářet.
IV.
Začtvrté, tento stav anonymizace a marginalizace disentu na univerzitách je negativní pro studenty, je škodlivý pro akademické prostředí, je vnímán kriticky ze strany mnoha akademiků, a hlavně, není nutný. Dovolte mi příklad:
Z titulu výše zmíněného projektu jsem se jako nestranný pozorovatel účastnila zprostředkovávání diskuse mezi vedením jedné pražské univerzity a protestujícími studenty. Mé velmi osobní závěry jsou následující: obě strany „sporu“ byly vedeny výrazným strachem, který by neměl mít na univerzitní půdě místo a který svědčí nejen o nenaplněné svobodě, ale hlavně absenci mediačních procesů.
Studenti měli strach z vedení, které jasně dávalo najevo jinou politickou interpretaci války – což samo o sobě není problém, na to mají právo, a bylo v pořádku, že jej vyjádřili. Ale vedení svou interpretaci chápalo jako tu správnou, většinovou, a studentům připsalo menšinový názor, který je třeba nanejvýš tolerovat, což bylo paternalistické a delegitimizující. Studující na druhé straně byli defenzivní a nešli cestou aktivní, přípravné prezentace svých postojů. Nedošlo tedy k vzájemnému uznání pozic: Na rozdíl od brněnského a olomouckého Kolektivu proti dehumanizaci studenti neuspěli v tom, aby přesvědčili vedení, že jsou vedeni solidaritou a univerzalistickými hodnotami. Vedení jim rovnou připisovalo pouhou stranickost ve válce bez zájmu o jejich motivace.
Ovšem i vedení bylo vedeno strachem, který byl podle mne určující pro celou komunikační situaci. Vedení mělo strach ze stigmatizace skrze spojení s palestinskou kauzou a jeho dopadů na image školy, z postihů (anonymní udání na policii za terorismus, mediální stigmatizace) a hlavně z finančních dopadů ve vyjednávání o rozpočtových záležitostech s ministerstvem. Škol s podobnou obavou bylo podle mých informací více.
Došlo tedy ke střetu tam, kde mohlo být dosaženo shody na vzájemném uznání sdílených východisek, a ty tam jednoznačně byly: humanismus a vyjádření solidarity trpícím civilistům, nepřijatelnost antisemitismu a islamofobie; společný zájem o školu, nebo uznání práva studentů vyjadřovat se svobodně. Přes snahu komunikovat chyběla vůle a zkušenost s budováním důvěry a porozumění.
Ve zkratce: selháváme, když se přehnaně bojíme jedni druhých a radikálních kroků, a když anticipujeme mediální a politický tlak, ať už oprávněně nebo ne. Pokud se tedy bavíme o akademické svobodě, bavme se o tomto strachu. Selháváme ne proto, že bychom byli zakopaní v opačných zákopech, ale proto, že nemáme mediační mechanismy, prostory a procedury, jak řešit tyto spory.
V.
Za páté, můj argument je, že nestačí udržovat živou kritickou diskusi se svými kolegy na pracovišti, či se svými studenty v kursech. Existuje něco jako akademická veřejnost, do které patří akademické senáty, tiskoviny, veřejné debaty jako tato, a místa setkávání, jako Hyb, a je zhmotněná všemi, kdo se cítí oslovení a povolání k hledání pravdy a porozumění světu v kolegiálním dialogu s ostatními.
Právě v této veřejnosti je třeba onu svobodu aktivně pěstovat: vytvářet prostředí, kde studující budou nejen moci artikulovat své obavy o demokratické a humanistické hodnoty, ke kterým se na UK oficiálně hlásíme, a o svět a jeho směrování, kde budou moci klást nepříjemné otázky svobodně a bez srážky s paternalismem; a kde se ale také setkají s racionální a informovanou oponenturou. Potom odpadne ono konfrontační užití symbolů, a vznikne prostor pro rozvíjení kritických perspektiv vůči hegemonickým narativům a pro jejich zdůvodňování. Tento prostor nevzniká spontánně, ale musí být vytvářen záměrně a strukturálně: pozvánkou.
Příkladem je pozitivní zpracování #metoo. Dlouho byla zkušenost studujících s ponižováním a nemístným jednáním některých vyučujících přehlížena a delegitimizována; dnes si už studující konečně vydobyly uznání, respekt, a hlavně institucionální procedury pro nápravu případných přestupků.
Ve vztahu k oné nové, nekonsensuální politice jako akademická obec zatím tápeme, jsme příliš zvyklí na pohodlný konsensus. S jeho oslabením se mění nároky na vnitřní akademickou svobodu. Její naplňování není automatické, ale je kontinuálním úkolem: schopnost ke svobodě se musí pěstovat. I třeba tím, že budeme otevřeně, kriticky a s respektem ke všem pozicím diskutovat o tom, co je spravedlivá válka a o ceně míru; o konkrétní povaze spolupráce se zahraničními univerzitami, a o politické neutralitě univerzity. Iniciativa za kritickou akademii, kterou tady reprezentuji, ale jejíž mluvčím nejsem, vznikla tedy ne kvůli přání kritizovat ostatní, ale jako snaha vytvořit konkrétní prostory pro kritické vyrovnávání se s pluralitou názorů, pro naplnění vnitřní akademické svobody skrze praxi debat, konfrontací, argumentů, v respektujícím prostředí. Jsem ráda, že začínáme právě na vaše pozvání.